Rok 2018 je za námi. Byl to rok v lecčemž hektický ale cestovatelsky krásný a bohatý. Od ledna až do srpna jsme s Hyenou stihli spoustu výletů a dobrodružství a to nejenom po vlastech českých ale nakoukli jsme také kousek za hranice. Vzpomeňme například na jarní výlety do Brd, na Tok na Klondajk nebo Padrťské rybníky, okolím Okoře, dubnový výlet jarními Krušnými horami nebo z Tábora kolem Lužnice. Na začátku léta jsme s Hyenou pokořili Malou Skálu, byli jsme v Jánských lázních a na Černé hoře ale stihli jsme také procestovat kus Slovenska, malý Salatín, šplhali jsme na Velký Kriváň nebo objevovali Gaderskou dolinu. Byl to rok krásný ale také zlomový což způsobilo, že jsme druhou polovinu roku neměli již na výlety mnoho času.
Rok 2018 je ale za námi a před námi je spousta dalších dobrodružství toho následujícího, která nás jistě čekají a doufáme že neminou.
Z ledna jsou již ukousnuty první dva týdny a tak jsme přemýšleli čím letos výletování zahájit. Všude v horách na severu i na jihu je sněhová kalamita, ale tady v okolí Prahy je standardní zima bez sněhu na to pořádné blbnutí. Jo minulou sobotu to sníh byl, ale rychle v neděli odtál. A tedy co kousek popojet (ne moc daleko) a ten sníh najít. Ne, nepojedeme na hory i když co do množství sněhu by se tam Hyeně jistě líbilo to je bez debat, ale nám stačí pár centimetrů na blbnutí a na následnou únavu z vydané energie.
[mapsmarker marker=“31″]
Dobrá, vyrazíme tedy opět do Českého ráje, kde to dobře známe a trocha sněhu tu jistě bude. V lednu jsou dny ještě krátké a tak vyrážíme směr Turnov už relativně brzy ráno. Dle webových kamer v okolí Turnova to vypadá, že sníh tu je ale jak se blížíme sněhové přeháňky pomalu a jistě přecházejí do deště a tmavé mraky ani jiný vývoj dnes ani neslibují. Nedá se nic dělat, je to sice škoda ale co … trocha vlhkosti neuškodí ani nám ani Hyeně.
V deset hodin už zastavujeme na liduprázdném parkovišti v Sedmihorkách, podle všeho a stop ve sněhu jsme dnes druzí blázni co vyrazili na výlet. V létě tu bývá opravdu parkovací masakr, neboť najít volné místečko je neřešitelný problém a auta parkují pak kolem celé příjezdové komunikace až dolů k odbočce do kempu. To dnes ale neplatí.
Oblékáme se a Hyena vyskakuje nabitá energií z auta. Trochu poprchává a tak nasazujeme kapuce. Sněhu tu je tak 3-4 cm ale vypadá to, že krom traktoru a jediných stop zatím nikdo dnes nahoru nestoupal. U cesty prudce se vlnící nahoru za bývalou lázeňskou restaurací Hyenu pouštím na volno. Lítá jak pometlo a využívám tedy chvilkové možnosti a házíme klacky. Tu nahoru do svahu, tu dolů po cestě odkud jsme přišli. Hyena brzdí všemi tlapami a mokrý sníh stříká daleko po okolí. Když klacek mine nebo přeběhne hlasitě štěká.
V korytech kolem cesty je spousta listí nyní ale zapadaného sněhem. Hyena nám co chvilku mizí v pršce sněhu a listí jak se snaží hozený klacek ulovit. Občas proběhne křovím a břízkami kolem cesty, to když mi chce klacek vzít ještě před tím, než ho hodím. Míjíme první turisty, co slaňují cestou dolů proti nám a bohužel, Hyenu „klackování“ po chvilce přestává bavit. Objevuje ve sněhu kolem cesty spooouustu stop co tu zanechali zajíci a srny a na nějaký klacek nám začíná zvysoka kašlat. Bere prudkou levou a dělá v lese kolečka, čím dá tím vzdálenější od nás.
No nedá se nic dělat, musíme jí přivolat. „To ti ta volnost a hodnost moc dlouho nevydržela děvče“, říkáme si, a po chvilce kdy se dámě uráčilo přijít k nám jí dávám na dlouhé pružné vodítko. „Máš útrum, takhle to dál nejde, ale můžeš si za to sama“ . Potkáváme další zmoklé turisty. Pod hradbami Hrubé Skály jenž se tyčí vysoko nad námi zahýbáme doprava a místo prosmýknutí se uzonkou „myší dírou“ mezi skalami, která by nás dovedla po kamenných schodech až nahoru k zámku se vydáváme rovně a míříme k Adamovu loži. Krátká a studená rokle kde kdysi byla vytesaná z pískovce lavice a několik soch je pustá. Zbytky zvětralé lavice se smutně krčí pod převisem kdesi vlevo a po sochách (kdysi prý až moc odvážných na svou dobu) zde není ani památky. I princ Bajaja co zde měl ve filmové pohádce bájnou jeskyni by se dnes asi hodně divil.
Nahoře na cestě za roklí pokračujeme rovně. Mohli bychom se také dát i vpravo po žluté na Mariánskou vyhlídku odkud je asi nejkrásnější pohled na Hrubou skálu, ale my půjdeme dále k Valdštejnu. Hyeně dáváme ještě jednu šanci a jí odepínám z vodítka. Vlevo i vpravo jsou skály a prudší svah ale i přes to všechno se nám po několika minutách ztrácí ve svahu v lese. Prostě dneska to s ní nepůjde, to je jasné. Ještě před půl rokem kdy jsme také dělali spoustu výletů byla většinu cesty na volno. Vyklusávala okolo, dala se přivolat, tahali jsme se o klacky a aportovali. Dneska? To všechno jí vydrží přesně 5 minut, pak přeskočí v hlavě pár koleček, výhybka se v mozečku přepne z pozice „hra“ na červeně zářící „lov“ a je konečná. Stopy jsou silnější než cokoli jiného.
Chvilku hulákáme na cestě až se dáma ráčí opět dostavit. Vodítko cvakám tentokrát definitivně, opravdu ta volnost jí dnes nesvědčí. Napruženej flekatej ďáběl se ještě chvilku se mnou přetahuje na vodítku jako že „musím nutně dopředu“ ale to si důrazně vysvětlujeme a občasným proškubáním vodítka pokračujeme dále kolem arboreta k myslivně. Čím jsme výše na hřebenu skal tím více přibývá sněhu. Tady na vrcholové cestě už ho bude určitě nějakých 8-10 cm. Pomalu přestává i mrholit. Mezi stromy se povalují cáry poslední dopolední mlhy, sníh křupe pod nohama a ze stromů se občas přesype malá bílá lavina.
Zlatá stezka Českého ráje je hřebenovka s mnoha odbočkami na krásné vyhlídky dolů do údolí ať už U lvíčka nebo Na kapelu. Tahle cesta patří k nejznámějším a také v létě k nejfrekventovanějším cestám v oblasti Hrubé Skály. Teď je ale leden a my jsme tu úplně sami a celá hřebenovka patří na chvilku jenom nám. Míjíme Jižní sedlo kde by nás odbočka doleva po modré přivedla ke Kopicově statku a držíme se zuby nehty červené značky. U odbočky U Kavčin už pomalu vyhlížíme bufet u Valdštejna.
Je sice zima ale oblíbená občerstvovna má otevřeno. My se ale moc nezdržujeme, venku popijeme pár šálků horkého čaje s medem z termosky a pokračujeme dále dolů po žluté. Stará asfaltka se romanticky noří pod oblouk starého kamenného mostu nad námi který vede k Valdštejnu. Lesní cesta se kroutí a vine podél skal co jsme před chvilkou tak obdivovali zezhora, teď jsme u jejich paty. Míjíme skály pod Janovou vyhlídkou, necháváme za námi i Maják a Čertovu ruku a ještě pár kroků z kopce dolů a jsme u Smíchousova rybníka. Je celý zamrzlý a zasněžený.
Žlutá značka se nyní odklání doprava od cesty a vede lesem kolem šesti pramenů také do Sedmihorek ale my pokračujeme pořád po pohodlné lesní cestě do Podháje a kolem Pilského rybníka. U Pilského rybníka je v létě otevřený malý bufet a malé staré betonové koupaliště. Od rybníka je to už co by kamenem dohodil na parkoviště v Sedmihorkách, kam notně proráchaní a unavení také posléze dorážíme.
Hážeme věci do auta, přezouváme suché boty. Výlet byl relativně krátký, necelých 9 km ale první zimní a to se cení. Navíc, jsme tady potkali jenom pár promoklých turistů takže i to mělo něco do sebe. Škoda jen, že Hyena se nedokázala alespoň trochu ovládnout a místo pohodového běhání kolem nás a volnosti si dnes užila hlavně vodítka. Nu což, má o čem přemýšlet do dalšího výletu.
Petr – smečkočlen 🙂
Komentáře jsou uzavřeny.