Slovensko, prodloužený víkend – díl třetí, Gaderská dolina, odpočinkový výlet

Do třetice všeho dobrého, jak se říká. Prodloužený víkend na Slovensku je nutno využít do poslední vteřiny. Nedělní celodenní výlet byl na Velký Kriváň na Malá Fatře, pondělní náročnější pro změnu na malý Salatín v Nízkých Tatrách a do třetice jsme jako odpočinkový a nenáročný výlet zvolili Gaderskou dolinu ve Velké Fatře. Není nad to třemi dny pokrýt tři krásná místa a oblasti na Slovensku. Náš zvolený základní tábor na Malino Brdo byl tedy jako centrum těchto výletů vybrán záměrně a správně, protože to ani do jedné oblasti nebylo příliš daleko. Gaderská dolina je jednou ze dvou dolin přístupných přímo z osady Blatnice na kraji Národního parku Velká Fatra.

Zatímco Blatnická dolina je kratší a končí u rozcestníku a odbočky do Juriášovej doliny po žluté a pokračuje dále Rakytovskou dolinou dále po zelené, tak Gaderská dolina je o něco delší, „civilizovanější“ a také o něco frekventovanější. Většina turistů sem míří hlavně kvůli blízké zřícenině hradu Blatnica hned za vesnicí, vodním mlýnkům na Gaderském potoce a v neposlední řadě i kvůli Čertově bráně, kterou proslavil poslední film s Jurou Jánošíkem.

NavigovatExportovat jako KML pro Google Earth/Google MapyOtevři samostatnou mapu na celé obrazovce
14.8.2018 - Slovensko, Gaderská dolina, Velká Fatra

načítám mapu - prosím čekejte...

| | km | | /km | +m -m (čisté: m) | stáhnout soubor GPX stáhnout soubor GPX
14.8.2018 - Slovensko, Gaderská dolina, Velká Fatra 48.942580, 18.985711 V pořadí třetí výlet po slovenských kopcích a údolích tentokrát opět v Malé Fatře. Gadervská dolina je údolí začínající v obci Blatnice a táhnoucí se na východ do hloubi Malé Fatry. Na tuto dolinu navazuje posléze Dedošovská dolina která se vine kolem Prostredného grůně a Skalné. Víceméně odpočinkový nenáročný ale kilometrově delší výlet kolem Gaderského potoka k Čertově bráně a ještě kousek za ní. Celý článek je zde.Blatnica (Navigovat)

Výlet je to vcelku nenáročný, byť kilometrově delší než naše předchozí.  Výhoda je, že se dá pokračovat stále dále a dále Dedošovskou dolinou, jak se kdo cítí, kolem Prostredného grúňa dále k Škápu či Drobkovu a pořád není konec. Proto je tato dolina hojně využívána i cyklisty. My jsme ale tak daleko vzhledem k tomu, že šlapeme po svých nešli, ale otáčeli jsme to kousek za Prostredným grúněm. I tak to byl více jak 23 km výlet.

Do Blatnice jsme dorazili časně dopoledne, byť jsme se dost dlouho motali po objížďkách a uzavírkách kolem Martina. Na konci osady je parkoviště. Je placené, ale 3 eura nejsou zase tak moc za celodenní parkování. Doporučuji nenechávat auto hned na rozcestí u památníku, ale popojet ještě kousek dále až k osadě Gader, kde je hotel a také další parkovací záliv se stínem. Dále se jet bohužel nedá, neboť je zde už zákaz vjezdu.

My ale parkujeme u památníku a rybníčku na konci osady. První, co vidíme, když vystoupíme z auta je cedule varující před výskytem medvědů. Takže paráda, jsou tu medvědi. To se Hyeně asi líbit nebude. Cedule striktně varuje před krmením a fotografováním. No to jsme ani neměli v úmyslu.  Asfaltka nás vede po relativní rovině dále. Vpravo je malý parčík s lavičkami a jezírkem a po pár metrech i první odbočka doprava po modré která nás ale nechává v klidu. My půjdeme stále dále po žluté. Hyena je mokrá, jak se hned po vystoupení z auta osvěžila v potoce. Teplotu a kvalitu místní vody je nutno ihned vyzkoušet, dělá to tak na všech výletech. Nyní ale vyklusává po silnici a prozkoumává okolí. Všechno okolí a obě strany silnice, takže kmitáme z jedné strany na druhou.

Gaderský potok se klikatí stále kolem sinice vpravo.  Vlevo nad námi se již tyčí zdi a věže zříceniny hradu Blatnice, kam vede i odbočka vlevo po žluté a po chvilce nám opět mizí za zelenou hradbou stromů. Nechce se nám už nyní šplhat nahoru a tak to necháváme na závěr výletu, až se budeme vracet, budeme-li mít ještě nějaké síly 😊, uvidíme. Pod hradem je další odbočka do Vápenej doliny. Cedule hlásá, že se dá jít k jeskyni Mažarná. Zajímavé. Nás ale odrazuje ta víc jak hodina cesty, byť je to jen asi 1,3 km. Prostě pořádný kopec nahoru s převýšením více jak 350 m.  Jeskyně má být dlouhá 130 m a prý jedna z největších na Malé Fatře.

Naše cesta se vine pomalu a líně do mírného kopečka až k odpočívadlu s vodními mlýnky. Nepočítal jsem je, ale je jich možná více jak 25, různě velké, barevné a každý dělá něco jiného. Tu je vidět vodný mlýn, támhle snad nějaký kovář a nebo medvěd s asi Červenou karkulkou či co. Je jich tu opravdu hodně. Nad tím vším pak dohlíží vodník usazený pohodlně u cesty. Hezké.

Šlapeme dále. Tu a tam vykoukne nad námi nějaký vrchol skály ukrytý za stromy, potok je plný kamenů a klád a občas se na chvilku i pořádně rozdivočí. Našli jsme pěknou zákrutu s několika tůňkami a širokým oblázkovým břehem. Tady na chvilku zůstaneme. Hyena dostává volno, je to tu bezpečné. Z jedné strany je prudký svah nahoru do lesa, relativně mělký potok a z druhé strany malý lesík až k cestě. Lítá kolem jako pometlo a dožaduje se házení klacků, její nejoblíbenější to činnosti. Dobrá tedy, není problém. Voda cáká daleko na břehy potoka, jak probíhá tůněmi a s hlavou pod vodou loví hozený klacek. Mokrý ho přináší k nohám a dožaduje se další akce. Alespoň se namočí a osvěží na další cestu.

Pokračujeme. Cesta se vlní stále kupředu, tu a tam potok oběhne nějakou skálu kde pak zanechá spoustu vymletých míst a kamenů, občas se zanoří pod nějaký mostek aby pak na druhé straně opět vesele vyběhl a pokračoval přes výmoly a kořeny dále dolů do doliny. Tu a tam nás mine nějaký cyklista pospíchající za svým dnešním cílem a cesta ubíhá vcelku pohodově. Dnes ani není takové horko jako včera na Salatínu a stromy nad námi se také mohutně snaží nám cestu zpříjemnit.

Údolíčko se najednou na chvilku otevře do širší loučky, na které je pod skálou usazená nějaká chalupa. Červená střecha září do daleka a roubené stěny na pevném kamenném základu dávají pocit solidnosti. Nad chalupou se tyčí mohutná stěna Kozie skály a Pekárové. Taková samota, jako by sem na jednu stranu ani nepatřila ale na druhý pohled možná že ano. Nikdo by zde ale určitě nějakou chalupu ani nečekal. Taková ztracená samota v dolině 8 km od nejbližší osady. Za zákrutou cesty se levá strana svahu otevírá a odlesňuje a před námi je rozcestí u ústí Dedošové doliny.

Je tu malé kryté posezení s velkým stolem a lavicemi okolo. Cesta vlevo lehce stoupá kaňonem skal dále kolem potoka, zatímco ta doprava vede k Čertovej bráně. Jak už bylo řečeno, točily se zde exteriéry k několika záběrům nového filmu o Jurovi Jánošíkovi. Jsou to v podstatě dvě skály s úzkým průchodem naklánějící se důvěrně k sobě, pod nimiž je vlevo malá jeskyňka, kterou vymlel potok, co tu protéká a napravo se tyčí kolmá skalní stěna. Taková myší díra to je. Cesta dále nepokračuje, stopku nám vystavuje několik piktogramů o zákazu vstupu a v podstatě jakékoli jiné činnosti krom otočení se na patě a cestě zpátky na rozcestí, což je více než doporučeno. Dojíždějí nás tři slovenské dámy na kolech a chtějí cvaknout několik společných fotek pod skalami na památku. Vyhovíme jim a pomalu se vracíme. Popravdě je tu hezky ale čekali jsme něco mnohem monumentálnějšího než tyto dvě skalky na konci cesty rozpůlené úzkým průchodem.

Jsme zpátky na rozcestí u odpočívadla a dáváme se doprava, dál do Dedošové doliny. Tady hned za odpočívadlem je scenérie mnohem zajímavější, krátký kaňon na obě strany tady vytváří dva skalní ostrůvky, ten vpravo je porostlý stromy a ten vlevo obkružuje potok s krásnou světle modro-zelenou vodou, jenž za ostrůvkem vytváří malou tišinu s hlubší tůňkou a mezi ostrůvky pokračuje dále cesta. Moc pěkné místo. Hyena pospíchá do potoka a hrne se do tůňky. Teplotu vody ani nezkouším, nebýt vrcholící léto určitě by byla zamrzlá, takhle bude mít něco lehce nad nulou 😊. Nevím, jak tam vůbec může vydržet. Hyeně se tam ale líbí a opět doluje klacky ukryté v tůni pod hladinou.

Se zmáčeným a urousaným psem pokračujeme dále. Asfaltka už dávno skončila kdesi před kaňonem, dál je naše stará známá udusaná lesní polňačka. Dolina se trochu rozšiřuje a čím dál tím více jsou po obou stranách vidět kolmé skalní stěny. Přeskakujeme pár louží po poslední dešti a kocháme se stěnami okolo. Konečně dolina dle našich představ. Cesta se poníženě vine pod skalami, čas od času přecházíme malý mostík pod kterým bublá všude přítomný potok. Je tu klid a pohoda.

Nad hlavou se nám pomalu zatahuje, mraků je čím dál tím více a občas zazní i hrom. Jedovatě modrá obloha, co nás provázela celou cestu nahoru jako by mávnutím proutku zmizela. Asi letní bouřka. Říkáme si, jaké to asi musí být v takovéhle skalní dolině, když přijde bouřka. Asi nic moc. Po pár metrech spadne i pár prvních kapek a za další zákrutou se tedy rozhodujeme co dál. Před námi zní zvuk pil, asi v našem směru těží polom, co tu zůstal po dřívější průtrži. Podle GPS máme za sebou víc jak 11 km a musíme se také ještě vrátit zpátky a vypadá to dneska na bouřku. Nedá se nic dělat, dále už nepůjdeme (i když podle mapy tu bude spousta dalších zajímavých skal). Vracíme se.

Hyena vyklusává po svých stopách, každý klacek co upustila cestou nahoru opět nachází a hrdě nám ho ukazuje že to je její oblíbený a nemůže to tady přece nechat. Nevím jak je to možné, ale sbíráme cestou opravdu ale opravdu všechny ztracené klacky. Někdy se musíme i kus vrátit, aby ho našla. U odpočívadla na rozcestí je několik turistů, asi míří k Čertovej bráně. Máváme našemu starému domu s červenou střechou a také kamenitému zákrutu kolem potoka, kde Hyena lítala ve vodě a na chvilku se ještě zastavujeme u dřevěných mlýnků na potoce. Všechny poslušně klapou.

U odbočky na modrou k jeskyni začíná pršet. Vytahuji pláštěnku, Hyena je ještě mokrá od courání v potoce, takže jí déšť nevadí a suneme se splihle dále. Od mokrého asfaltu se kouří, jaké je teplo. Po asi 80 m pršet přestává jako když utne. Možná, kdybychom se schovali nemusel jsem na těch pár metrů pláštěnku vůbec vytahovat.

Pod hradem přemýšlíme, jestli se k němu vyšplháme nebo ne, ale nakonec to vzdáváme, pomalu se blížíme k autu a v nohách máme už přes 20 km. Mezi stromy u osady Gader vykukuje už mezi mraky sluníčko, takže to s tím deštěm nebude zas tak horké. Jen hrom kdesi v dáli ještě o sobě dává mohutně znát. K autu už přicházíme opět v pozdním letním sluníčku. Parkoviště u pomníku je skoro prázdné, všichni už jsou dávno pryč. Házíme věci do auta a vyrážíme zpátky na naše známé domovské Malino Brdo. Byl to nakonec prima výlet, žádná náročná divočina ale poctivých 23 km pohodové cesty.

Takže Slovensko …. zase někdy příště!

Petr – smečkočlen 😊

Hyena skvrnitá
Jsem hyena skvrnitá ... tedy vlastně nejsem byť tak vypadám ... Dali mi jméno Elisia a jsem německá ohařka a tohle je můj blog. Někdy mi říkají taky Elišo nebo Ty zmetku ale já jsem v tom fáaakt nevině. Ráda bych se s Vámi podělila o střípky z mého života. Psát teda nemůžu to dá rozum, drápem to taky moc nejde že, ale někdo ze smečky to jistě rád zařídí :-). Kdyby něco tak mi drápejte na hyena@hyenaskvrnita.cz.
Hyena skvrnitá on GoogleHyena skvrnitá on Rss

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.