Včera vyšel článek o výletu po hřebenech kolem Velkého Kriváně na Malé Fatře, dnes navážu na náš druhý celodenní výlet a to na Malý Salatín v Nízkých Tatrách. Tady je nutno trošku ideově odbočit, neboť jsme zjistili (já jsem to zjistil), že není Salatín jako Salatín. Relativně blízko od sebe jsou Salatíny dva (vlastně dokonce tři, ještě je tam Zadný Salatín). Jeden, ten první, větší je v TANAPu nad Liptovským Mikulášem v blízkosti Baníkova (2178 m.n.m) a Ostrého Roháče (2088 m.n.m) a říká se mu prostě a jasně – Salatín ( 2047 m.n.m). Jak prosté. Ten druhý je pro změnu pod Liptovským Mikulášem v Nízkých Tatrách a byť se na mapě jmenuje také Salatín (jak jinak, že) říká se mu pro změnu malý Salatín (1630 m.n.m). Malý je opět zavádějící slovo, protože když pak stojíte pod ním říkáte si „no ty kr…o, to je ale výška“ nic malého na něm opravdu není. Ale protože má o pouhopouhých 417 m méně, je prostě menší a basta.
Pro někoho to může být překvapivé zjištění, neboť když půl dne plánuje na mapě výlet na Salatín a když se mu to konečně podaří a není to výlet na dva dny, ale pouze na jeden, bez bivaku, bez maček a lan a jiného nedůležitého vybavení a pak mu někdo suše oznámí, že ten Salatín není tím Salatínem, ale že se musí najít TEN jediný a pravý Salatin je z toho trošku v šoku.
[mapsmarker marker=“29″]
Ale nic, dostal jsem se z toho snadno, relativně rychle a bez prášků a následně přeplánoval výlet na ten z menších Salatínů. Rázem to bylo z původních 21 km a asi 9,5 hodin výletu výrazně méně, asi tak necelých 13 km a asi 5 hodin trekování. Takže takový malý, krátký, jednoduchý, nenáročný skoro celodenní odpočinkový výletík po slovenských krásách. Ale kdež, posledních 800 m stoupání bylo sec sakramentsky náročných, ale o tom až dále.
Tož, nový výlet byl naplánován. Lehce jsme posnídali, Hyena také, načerpali síly a vodu do batohů a vyrazili. Z Ružomberoku je to přes Liptovskou Osadu do Liptovskej Lúžnej asi 18 km, takže autem pohodička džez. Dojeli jsme na konec vesnice a hledali místo k zaparkování. Asfaltka se vlnila dále takže to vypadalo, že až pod Salatin dojedeme autem. Avšak nikoli, auto jsme nakonec odhodili pod místní salaší u vesnického fotbalového hřiště kde mimochodem prodávali sýry, mléko a jiné dobroty. O kvalitě nás přesvědčilo asi 10 aut co zde postupně zastavilo a s plným nákladem dobrot odjíždělo, než jsme se my vykopali z auta konečně k další cestě.
Prastará asfaltka se lehce vlnila do mírného kopečka. Z jedné strany les z druhé strany potok a louky za ním. Na loukách se páslo spousta ovcí. Co 100 m jsme zastavovali, aby se Hyena mohla osvěžit v potoce. Potok byl čistý, kamenitý a ukrutně studený. Les po levé straně se najednou rozestoupil a přenechal prostor krásným a nekonečným loukám. Všechny byly posekané a táhly se daleko ke kopcům a skalám před námi až pod Mýto (1151 m.n.m) a Maguru (1274 m.n.m). U cesty pod loukou je ale rušno. Několik obytných vozů, karavan s občerstvením, auta s nákladem kovových konstrukcí. Co se tady děje? Nahoře pod lesem je také živo, staví tam nějakou konstrukci a velký stan. Filmaři, nejspíše tu připravují nějaké natáčení. My ale detaily nezkoumáme.
Moc se nezdržujeme, proběhneme mezi vozy a technikou a suneme se co možná nejdále od civilizace a tedy i od filmařů. Asfaltka už dávno skončila kdesi daleko za námi a cesta je nyní kamenitá a štěrkovitá. Pomalu stoupá lesem kolem potoka do kopce. Průsekem v lese je čas od času vidět masív Magury kdesi vlevo nad námi. Potok vpravo dole se divoce vlní mezi kameny a čas od času se nám dole ztrácí z dohledu. U malé loučky v lesním průseku na chvilku zastavujeme. Je čas se osvěžit. Už jenom kousek a budeme na rozcestí v Ráztockém sedle. My jsme ale ještě kus pod ním. Pojíme pár ovesných tyčinek a malý energeťák co jsme si přibalili. Přeci jenom, zlatý hřeb naší dnešní cesty nás ještě čeká.
Je horký letní den. Zatím jdeme lesem a ve stínu, takže relativně pohodička, ale je takové vlhké dusno a tak jsme vcelku po cestě oroseni. Nějakých 5 km už máme za sebou. Hyena má pořád energie, že by jí mohla rozdávat, holka ale ještě netuší, co jí dneska čeká. Však ono jí to přejde. Nepostojí na místě a pořád někam odbíhá. Strmá lesní cesta s vymletými kolejemi po posledních deštích nás vrací do reality a připomíná nám, že se blížíme pod kopec. Konec lesa, malá loučka a rozcestí. Pohodička rázem končí.
Vlevo se nad námi tyčí skalnatý vrchol malého Salatinu. Musíme hlavu hoodně zaklonit abychom nahoru vůbec dohlédli. Téměř kolmá stěna, kam nás požene zelená značka od rozcestníku dává tušit zlatou tečku dnešního výletu. A to jsme teprve těsně před polovinou. Drsných 900 m cesty nahoru s převýšením 405 m. Metr převýšení na 2,2 m cesty. Chvilku to rozdýcháváme a vyrážíme.
První metry jsou víceméně na rozhýbání. Cesta se noří do lesa a lehce stoupá nahoru. Po 50 metrech nás nadšení prudce opouští a strmě stoupáme nahoru. Osvědčený vláček Hyena vepředu já vzadu s vagónky propojenými pružným vodítkem se opět jeví jako skvělý nápad. Hyena stoupá nahoru jak Jožka Rákoncaj na K2 nadopovaný kyslíkem. Neúnavný tahoun vepředu je k nezaplacení. Od tlap jí odletují kameny a štěrk jak se do toho obula. Lesní klikatice se střídá s vymletou balvanovitou cestou a jsou místa, kde opravdu šplháme jak opice přes balvany nahoru. Cesta je sice prašná ale já jí mohutně skrápím vlastním potem, takže nepráší.
Trsy maliníků náš šlehají přes ruce a kameny ujíždějí pod nohama. Už ani nevím kolik základních výškových táborů jsme již absolvovali a kolik plic už museli rozdýchat. Les pomalu končí a cesta ne a ne skončit. Vrcholek je jakoby stále pořád stejně vysoko nad námi. Pak se náhle divočina rozestoupí (na chvilku) a cesta holým úbočím Salatinu nám otevírá výhledy dolů. Jsme už za tu chvilku sec sakra vysoko. Rozcestník dole pod námi už není prostým okem skoro vidět a okolní kopce, co byly zespoda tak vysoké se tady nahoře tak nějak připosrazily nebo co, už jsme skoro nad nimi. Ještě kousek a zamícháme hlavou mraky.
Další zákruta vymleté kamzičí stezky nás vrhá divoce doprava. Malá loučka u stezky jako by na nás volala někde daleko v mlze: „tady jsem, tady, ještě kousek, makej, makej … to dáš“, asi nedostatek kyslíku, či co. Nevzdáváme to, ale na chvilku padáme do trávy. Hned jakmile popadneme dech a vytřeme pot z očí můžeme se rozhlédnout po krajině. Loučku s rozcestníkem už nevidíme ani náhodou. Kopce jsou daleko pod námi a …. vrchol je najednou skoro na dosah ruky !
Hyena s vyplazeným jazykem sedí vedle nás a kdyby mohla poklepá si tlapou na hlavu. „No jo magoři, kam jste mě to zase vytáhli“, jazyk až na zem. Ale zatím to dává. A my také. Hážeme batohy na záda a pokračujeme. Cesta se tentokráte lomí vlevo a vedle cesty je velký kámen s namalovanou zelenou značkou. Z dálky to vypadá jako pomník. Nebo náhrobní kámen těch, co nedošli. Šlapeme dále. Posledních pár metrů a jsme v sedílku pod vrcholem. Ufff.
Rozcestník u cesty nám napovídá, že toto ještě není vrchol. Ne, ne né. To musíte ještě máknout. Cvakneme pár fotek a připravujeme se na závěrečný vrcholový výstup. 20 metrů a jsme konečně tam. Ocelová cedule na vratkých nožkách oznamuje výškovou kótu a druhá cedule věští, že tu bude schována vrcholová kniha. Neodolám a píši, že jsme zde opravdu ale opravdu byli.
Rozhlížíme se po vrcholu. Hyenu cvakám k nejbližší kosodřevině, aby nezdrhla dolů. Támhle někde je Liptovský Mikuláš a Ružomberok. Identifikujeme Chopok kdesi vpravo, hřeben Vysokých Tater v dáli a také hluboké údolí dole pod námi kterým jsme přišli. Liptovská Mara je schovaná někde za lesem a není vidět. Tak jsme to nakonec přeci jenom dali. Jenom se modlíme, aby nepřišla bouřka, protože jenom cesta dolů za sucha bude hodně výživná, být mokrá si nedokážu sestup už představit vůbec. Ať děláme, co děláme, tak tu bohužel není datový signál, takže meteoradar neotevřeme.
Po krátkém odpočinku a posilnění se pomalu připravujeme na cestu dolů. Hyenu tentokráte odepínám od pasu a nechávám si vodítko v ruce, protože jinak by mě strhla dolů. A to byl sešup! Na naučení brzdění z kopce dolů je to ale nejlepší škola. Musí čekat a slaňovat dolů až po mě. Cesta dolů je mnohem horší než nahoru. Sestupujeme opatrně po malých krůčcích, protože to klouže. Normálně bychom byli dole dříve než nahoře, ale tentokrát nám to dolů trvá skoro stejně jako nahoru.
Dole vybíháme z lesa a u rozcestníku opět shazuji batoh. Leháme s Hyenou do trávy a čekáme na druhou polovinu výpravy. Únava je už znát i na Hyeně a tak poslušně leží v trávě a čeká. Byl to tedy pořádný kopec. Po krátkém odpočinku je cesta dolů lesní cestou už rutina. Opět několikrát zastavujeme u potoka, filmaři pořád ještě filmují a po staré asfaltce se pomalu blížíme zpátky do vesnice.
Cesta ubíhá jak po drátkách takže jsme trochu polevili v pozornosti. Hyena poslušně vyklusává na vodítku, občas se zastavíme a čmucháme. Ale najednou se Hyena zastaví a čumí do dáli a něco má u tlapy. Něco černého a dlouhého že by klacek? Stojí přímo nad tím, klacek má mezi tlapama. Prdlajs klacek, to je had! Strhávám Hyenu prudce stranou a klacek se stáčí výhružně do klubka, jak do něj Hyena tlapou narazila. Klubko se najednou rozmotává a plazí se trávou k potoku. Fuj, černej had! Diskutujeme, jestli jí kousnul nebo ne, ale nakonec usuzujeme že ne. Hyena má sice 30 kilo a had měl asi 30 cm ale náhoda je blbec. Pak v telefonu narychlo hledáme, co by to mohlo být. Černá zmije! No ty v…e ! Tak to byla fakt klika. Už druhé Hyenino setkání se zmijí a tentokrát dost na těsno. Vždyť jí měla mezi tlapama. To první bylo v Jizerkách u potoka, ale to byla ještě štěně. Budeme muset dávat větší pozor v létě a v horách. Jo, jo. Fakt nevím, co by jsme dělali kdyby jí uštkla.
Trochu vyděšení pokračujeme cestou dále, jsme už jenom malý kousek od auta. Ještě celou cestu domů Hyenu několikrát kontrolujeme, ale vypadá to že to dopadlo naštěstí dobře. No dnešní výlet byl opravdu vypečený.
[envira-gallery id=“1996″]
Petr – smečkočlen ?
P.S.: mrkněte i na náš třetí výlet Gaderskou dolinou
Komentáře jsou uzavřeny.