Krkonoše nejsou od Českého ráje zase tak daleko. Den před tím jsme byli na Malé Skále a dělali malý okruh kolem Frýdštejna a sobotní den jsme pro změnu věnovali Krkonoším. Celé jaro jsme měli velké plány, že sem konečně opět zavítáme. Jakmile opadne sníh, jakmile bude tepleji, jakmile přestane pršet, hned jak bude svítit slunce, o velikonocích … . Jaro uteklo jako voda a stále nám to ne a ne vyjít. Až začátek léta nás konečně nakopl a vyrazili jsme. Řekli jsme si, že to tentokrát zkusíme z druhé strany od Jánských Lázní.
načítám mapu - prosím čekejte...
Proč nostalgický výlet? Hodně dávno tomu, kdy nebyla zima abychom do Krkonoš nebo Jizerek na týden nebo na dva jako děti s rodiči nevyrazili lyžovat. Pec pod Sněžkou, Špindl, Bedřichov, Rokytnice to všechno byla místa, kde jsme jako děti v zimě řádili. A také boudy na hřebenech, kam jsme unavení pak chodili na poháry se zmrzlinou a horký čaj.
Od té doby se hodně změnilo. Spousta chat má nové majitele, z dříve podnikových chat jsou nyní soukromé penziony, mnohé z nich se změnily na malé restaurace se zahrádkami, většina z nich svítí novotou. I horské chodníky se od té doby hodně změnily. Všechno je takové příjemně udržované, louky kolem posekané, opravené značení kolem cest i ty vleky a lanovky nějak od té doby prokoukly. Tady na této straně Krkonoš jsem už pár let nebyl a je to pro mě příjemné překvapení.
Důvodem našeho celodenního výletu ale bylo primárně unavit Hyenu, která po včerejších necelých 8 km si stačila již řádně odpočinout a má určitě plnou hlavu nových rošťáren. Vyrážíme hned ráno, není to daleko. Necelých 55 km dáváme autem vcelku svižně. Parkoviště u lanovky na Černou horu je plné asi z 75 % a tak snadno chytáme místo hned u hlavního vstupu k lanovce. Než se stihneme přezout a vypravit tak s údivem zjišťuju, že za těch 10 minut se parkoviště zcela zaplnilo. Měli jsme holt dneska štěstí.
U lanovky už stojí malá fronta natěšených výletníků. Nicméně nestojíme dlouho a s dvěma zpátečními lupeny míříme vstříc lanovce. Na krkonošské poměry zpáteční lístek nestojí moc a 200 kačen je vcelku směšná částka. Hyena pofrčí dokonce úplně grátis. Pro Hyenu to bude premiéra, neboť lanovkou ještě nikdy nejela a jsme zvědaví, jak to dá. Stojíme v hale a čekáme, až přijede další vajíčko Černohorského expresu a otevřou se dveře. Hyena už pochopila že se bude něco dít a tak je lehce nervózní.
Dveře už jsou dokořán a Hyena myslíce si, že ta obluda, co tu přistála a co hladově sežrala tu skupinu lidí co stáli před námi přece nemůže být auto ke kterému má přece odpor poslušně naskakuje dovnitř. Pak ale zjišťuje, že to auto sice není ale taky se to pohybuje! Hrůza! Co bude dělat! Vždyť ono to jede dopředu a houpá se to! Křečovitě zatíná tlapy do podlahy kabinky. Nejde jí to a drápy kloužou po plechu. Sedá si na bobek. To už se dveře kabinky úplně zavřely a kabinka pomalu stoupá k prvnímu sloupu. … drndrndrnn … houplo to kabinkou přes kolečka na sloupu a Hyena zbystřila. „Tak ono to bude na mě ještě vrčet?“ Zmateně kouká po nás, jestli jsme to taky slyšeli. „Jo, slyšeli, nemusíš mít strach. Taky jsme už sežráni, ale neboj, nahoře té bestii přestaneme chutnat a vyplivne nás, klídek.“ Hyeně to na klidu ale nepřidá a tak si ji bereme na klín. Vidět to nějaký myslivec tak ho klepne pepka. Na tuty.
Cesta mezi sloupy je vcelku v klidu, ale každé drcnutí přes kolečka je Hyena v pozoru. Ukazujeme jí kabinky, co jedou za námi i lidi, co jdou po sjezdovce pod námi. Evidentně jí to ale nezajímá a vyhlíží nedočkavě konec lanovky nahoře. Poslední sloup, hala, kabinka brzdí poslušně na konci a dveře se otvírají. „Pryyyč!“ Hyena vyskakuje z té potvory a táhne ke schodům u výstupu. Konečně má pod tlapama pevnou zem a po nataženém vodítku po kterém by se dalo chodit jak je našponované nás silou táhne ven. Schody bereme po třech a už jsme venku.
U lanovky je stožár vysílače s rozhlednou. Kolem se ve skupinkách trousí plno lidí, jsou prázdniny a tak dospělé doplňují děti, kola, kočárky, koloběžky, psi a tak raději přidáme do kroku ať jsme konečně mimo tenhle mumraj. Naštěstí cesty se tu kříží a je tedy velká šance, že se davy rozdělí. Nad námi se tyčí na vrcholu Černé hory vysílač. Dojít úplně k němu se ale nedá. Stejně ale většina lidí míří k Černé Boudě, kde si dají pivo a děti zmrzlinu. U Černé Boudy taky zastavujeme, Hyena se občerstvuje v misce s vodou a já dávám gulášovku a pivo. Dobiti energií pokračujeme po žluto-červené dolů z kopce mezi pastvinami.
Cesta je široká, sice kamenitá ale relativně pohodová. V průsecích lesa vpravo pozorujeme Sněžku kdesi v dáli před námi. Původně jsme chtěli odbočit na dalším rozcestí s trefným názvem Václavák (ano až sem míří asi ty davy od Černé Boudy) na žlutou k vyhlídkové věži a k Hubertově vyhlídce, ale slaňujeme dále cestou dolů. V malém údolíčku u Javořího potoka se Hyena osvěžuje. Běhá v potoce a cáká vodu až na břeh. Nejvíc jí ale baví podbíhání mostku přes potok, po kterém vede červená značka a naše další cesta. Necháme jí vyblbnout a lehce do kopečka stoupáme dále. Na Javořím potoce kdysi byla malá přehrada, která sloužila pro plavení dřeva, ale od cesty nejsou žádné zbytky vidět.
Míjíme rozcestí Pod Kolínskou Boudou. Kdybychom šli doprava po modré došli bychom do Malé Úpy. Naopak cesta vlevo by nás vrátila zpátky do Černého Dolu, kterým jsme projížděli cestou na Jánské Lázně. Ještě pár kroků a les končí a před námi se otvírá louka pod boudou. Ta před lety vyhořela. Nyní ale září novotou, zahrádka před boudou je plná. Na malé oplocené louce pod ní je stádo malých koz. Ukazujeme je Hyeně ať si je prohlédne, kozy by se družili ale Hyena nikoli.
Průsek v lese za Kolínskou Boudou je plný chalup. Opravená bouda Zvonička, Krakonoš s otevřenou zahrádkou, bouda Helena svítící novou červení a před námi i Pražská Bouda. Ta Pražská Bouda, kde jsme jako děti zmoženi těmi několika kilometry chůze na běžkách rádi spočinuli, ta bouda, která měla vždycky sněhem zavátý vchod a malý zmrzlý vykutaný tunelem mezi kamennými stěnami vstupu kterým se došlo do sálu restaurace kde vonělo svařené víno, v rohu stál jubox, kde zněly vypalovačky jako Jóžin z bažin, Holubí dům nebo Slavíci z Madridu a kde jsme jako děti vždycky dobili energii velkým tuplovaným zmrzlinovým pohárem s kopcem šlehačky s čokoládovou polevou.
Restaurace už dole není, nyní je tu kuchyně a nějaké zázemí. Restaurace je nahoře v patře. Několik málo jídel v nabídce, pivo a brambůrky vzadu za výčepem na polici. Kdo chce posedět venku před boudou musí nahoru po schodech do patra a obtěžkán půlitry s pitím a jídlem seběhnout zpátky dolů. Přijde mi, že dříve to bývalo tak nějak lepší. Nu což. Bereme batoh, Hyenu a frčíme dále po žluté.
Asfaltová cesta nás nekompromisně vede dolů směrem na Pec. My ale po nějakých 200 m odbočíme vlevo po modré směrem k retranslační věži a po zelené kolem lesa k vlekům u Zahrádek. Když zavřu oči vidím, jak jako děti brzo ráno, když ještě vleky nezačaly jezdit vyfrčíme na lyžích z lesa nad konečnou vleku u Zahrádek a po novém sněhovém manžestru co tu nechala za sebou rolba v noci se drsně vrháme dolů ze svahu mezi boudami z kopce. Než dojedeme dolů tak vleky už začnou konečně jezdit. Ještě se za námi ve sněhu kolem vleku, kde je navátý ten skvělý prašan vlní had vyjeté vlnovky obloučků. Jo je to už dávno. Dvojkotva tu už dávno není, konečná vleku avizuje novou čtyřsedačku lanovky a ten kopec dolů už mi ani nepřipadá tak drsný jako dříve před lety. Časy se mění.
Sedáme na louku na hraně kopce. Hyeně dáváme volno a lítá jak pometlo vysokou trávou okolo. Necháme jí lítat a chvilku posedíme. Vyskakuje jak klokan a co chvilku jí hlava mizí v trávě.
Po zelené spojce kolem lesa přicházíme ke staré známe Lesní Boudě. Právě odtud jsme vyráželi na všechny ty lyžovačky. Nebyl rok abychom zde jako děti netrávili minimálně 14 dnů luxusních zímních prázdnin. Bouda byla tehdy trošku stranou od všech hlavních cest, batohy nám z Pece musela nahoru vyvést rolba a my vždycky šlapali těch několik kilometrů kopcem nahoru k boudě, kolem Labuťe za Pecí, starého známého Smrku a Bramberku, což byla další pro nás drsná škola lyžování. Tehdy nám ta cesta nahoru připadala nekonečná.
Lesní Bouda už také patří někomu jinému. Venku je nová zahrádka a dole restaurace, která tu dříve nebyla. Respektive byla ale sloužila jenom rekreantům. Louku pod boudou si vybavuji jako báječný terén na bobování a koulovačky. A ty přejezdy posledním večerním vlekem nahoru na Bramberk, úzká cestička lesem a potom drsný sjezd od Liščí louky dolů k Lesní Boudě na večeři. Jo to byly časy. Lesní Bouda je opravená, všechno svítí novotou a pod boudou dole jsou louky obehnané ohradníky. Cedule hlásá že jsme na ekofarmě Lesní Bouda.
Zamáčknu slzu a vyrážíme dále. Na konci louky pod Lesní se dáváme doprava po zelené směrem k Tetřevím Boudám. Cesta je jak nalinkovaná pravítkem, rovná a dlouhá že není vidět konec. Z lesa vycházíme kousek nad Tetřevími Boudami. Dle skládky materiálu venku u boudy je vidět, že prochází rekonstrukcí. Popravdě, tuhle boudu si vůbec nevybavuji, ale určitě jsme tu mnohokrát na běžkách frčeli kolem. Pár kroků kolem boudy, projít zákrutem zatáčky a už se vrháme do lesa lesní pěšinou po modré Idině cestě zpátky směrem doleva. Hyena opět dostává volno a lítá kolem nás a dožaduje se oblíbené činnosti, najdi klacek, já ti ho vezmu, ty najdeš jiný a ten mi jako hodíš. Chvilku to funguje a pak slyšíme před námi hlasy musí tedy zpátky na vodítko.
Podvalový chodníček nás bezpečně převádí přes podmáčenou louku okolo. Na rozcestí se zelenou padáme dolů k potoku, který se jmenuje Čistá. Je opravdu čistý a Hyenu opět pouštíme ať se osvěží. Malý kopeček, další mostek a už jsme na louce pod Hrnčířskými Boudami. Stojí na samotě v lese, ale na parkovišti je několik aut a vypadá to, že i tato bouda je zabydlená. Pod loubím venku jsou složené hromady pečlivě poskládaných polen. Tady je někdo na zimu dokonale připravený.
Červená značka nás lesem vede pomalu zpátky na Lučiny. Vodou z lahve namáčíme Hyenu, protože za chvilku půjdeme opět volnou plání bez stínu. Míjíme Hotel Oddech s tenisovým kurtem, stejně tak Boudu Slovanku vlevo. Za Slovankou je na louce nově opravená kaplička. Spolu s výhledem na Sněžku za kapličkou je to dokonalé panorama. Naše stará známá Bouda Helenka, zahrádka Pražské Boudy, kde jsme před několika hodinami seděli a opět široká horská magistrála na Lučinách směrem ke Kolínské Boudě.
Už nikde nebloudíme, zamáváme ještě kozám v ohradě pod boudou a šlapeme kopcem nahoru po červené zpátky směr lanovka. Kilometry v nohách jsou už znát i cesta nahoru není tak svižná jako dopoledne. Toho ale bohdá nebude, abychom polevili. U Javořího potoka opět necháme Hyenu proběhnou vodou pod mostkem, už potvora ví, takže jí nemusíme přemlouvat. Vyklopýtáme přes kameny k Václaváku a skupinky turistů mířící proti nám dolů dávají tušit již brzkou přítomnost lanovky a Černé Boudy. Lidí u boudy přibylo přidáváme tedy plyn a za chvilku už vidíme i věž rozhledny u lanovky.
Pohled na hodinky nám věští 5 minut do odjezdu lanovky a přidáme tedy lehce do kroku. Vše v pohodě stíháme. Hyena si na obludu požírající lidi vzpomíná až v kabince lanovky, takže nástup byl tentokráte bezproblémový a rychlý. Opět se sice přikrčí při každém zavrčení koleček na sloupech, ale už to není takové drama jako dopoledne. Houpavou pohodovou jízdou přistáváme dole v Jánkách. Parkoviště už je poloprázdné, rychle se přezouváme a vyrážíme zpátky k domovu. Najivně ještě zkoušíme, že bychom Jánské lázně projeli alespoň rychle autem, ale zákazová značka nás po 100 m jízdy vrací nekompromisně pryč. Stejně blbý nápad jako my mělo ještě několik aut před námi i za námi. Vyřešíme složitou dopravní situaci s otáčením a frčíme zpátky domů, tentokrát už na ostro.
Petr – smečkočlen ?
