Úvodní štěk

O copak tu prosím vás vlastně jde!

 

německý ohař

Jsem hyena skvrnitá … tedy … respektive nejsem … možná trochu …. vůbec … i když … přivřít jedno oko tak by to móoožná šlo … no spíš nešlo.  Je to prostě zmatek. A aby se to nepletlo tak se vlastně jmenuju Elisia.  („Éeeeelisia“, slyšíte to „Éeelisia“, no snad si zvyknu). Někdy mi také říkají Eli, Elišo, Elis nebo ty zmetku flekatá jak je zrovna potřeba.  Jestli se Vám zdá že bych byla nějak jako zlobivá nebo tak, tak to opravdu fakt nejsem. Přísahám! No jak se z toho vyštěkat ven? Tak jinak … jsem německý ohař respektive německá ohařka.

Tedy myslím že by to tak mohlo být, páč papíry na to mám. Chlupy mám tak akorát krátké takže říkají, že jsem krátkosrstá. No budiž, měnit to už asi nebudu. Na svět jsem přišla jako malý černo-bílý uzlík v prosinci 2016 spolu se sedmi ségrama a jedním bráchou. Taková malá (dost velká) smečka nás byla, máma nás jen tak tak stíhala všechny srovnávat do latě a hlídat. Sotva jsem pořádně otevřela oči a začala jak divizna načuhovat na svět okolo, přišli se na mě podívat nějací fááakt divní lidi a že prej jsou z Prahy a že se jim prej moc líbím a že až vyrostu mohla bych být v jejich smečce povídali.

Najivové 🙂

Tak za á nevím, jestli se mi vůbec bude chtít vyrůst a za bé já už přece smečku mám! Ségry a brácha mi bohatě stačí tak jaká pak nová smečka? Jak říkám, moc divný lidi to byli.

Čas pomalu plynul a bedna, kde jsme všichni bydleli na jedné černo-hnědo-bílé hromadě nám byla už vcelku malá, kousat už nebylo pomalu do čeho, všechno podstatné už bylo objeveno a tak jsme se všichni přesunuli do bedny větší (prý kotec jsem někde zaslechla, nebo tak nějak …) s malým bonusem a to byl výběh na zahradu. To bylo moc fajn, na tlapách se dalo už jakž takž stát (dokonce i běhat) a kousání a zákeřné válcování sourozenců ze zálohy se mi hodně moc líbilo, no co vám budu povídat, parádních 12 týdnů to bylo. Tý legrace co jsme si užili …

Pak se ty divný lidi opět objevili. Byla jsem zrovna jako každý den v ráži (jak jinak) , tak jsem je řádně ušpinila, poslintala, pokousala a znova poskákala … a znova poslintala … a pokousala … a už ani nevím kolikrát to vlastně bylo, protože mě to fáaakt hodně bavilo (a stále baví), třeba pak zase odejdou.

Neodešli …

… a ještě se u toho tak pitomě usmívali a pořád mě hladili a chovali. Tedy ne že by se mi to nelíbilo, to ne, ale naše šílená smečka a lovení sourozenců je dost dobrý možná i lepší než likvidování smetáku a cupování hadrů a bot. Pak podepsali nějaký lejstra, rozloučili se a světe div se brali mě sebou (???) … takže výlet … paráda! Naložili mě do auta (tedy myslím, že to bylo auto, před tím jsem v tom nikdy nejela) a frčeli jsme. Ti divnolidi mě pořád pozorovali … jestli se neklepu, jestli nepotřebuju ven, jestli se nepobleju, jestli nekňučím  … ale mě se opravdu nic dělat nechtělo. Ta cesta byla dloooouhá , to auto táaak příjemně drncalo …. chrrrrrrrr

Probrala jsem na úplně jiným místě. Všichni čekali co se bude dít. Kam ale s tím na mě ha…. super … bude objevovačka!  Byt jsem opatrně obešla, stačilo bohatě 10 vteřin (no zas tak pomalu to nebylo), nakoukla jsem do všech koutů a řeknu vám, to by docela šlo. Běhačka tu pude, kousačka taky a zbytek se uvidí časem. To si ještě rozmyslím. Dokonce pelech mám přichystanej a ty hračky …. a ani ty lidi už mi nepřijdou tak divní, tak uvidíme … pokousat je můžu vždycky, no né?

Malý psí život v kostce (kosti).

Už tu bydlím několik měsíců. Nová smečka je fajn. Pořád je co dělat. Kousat, štěkat, trhat, zvracet, žrát a zase zvracet … ochutnávat všechno na co dosáhnu i na místech kam si všichni myslí že nedosáhnu (???),  lítám po bytě jak nadopovaná, honím balony a tenisáky, kousám do prima kousacích hraček (i těch původně nekousacích jako jsou třeba ovladače k televizi) , tahám po bytě ponožky a boty, shazuju věci ze stolů a poliček, žeru nejedlé věci jako svíčky, tkaničky od bot, plastové věci a tak, cupuju krabice od bot, trhám kuchyňské utěrky a spoustu jiných skvělých a zábavných věcí, co vám budu povídat. Nechápu, proč se vždycky na mě všichni tak mračí … přece to co dělám dělám vždycky na plný pecky a pořádně, žádný flákání! A že mi to panečku jde od tlapy.

Život psa je tak úžasný a parádní. A protože to všechno mě hoooodně baví tak bych se chtěla o to všechno s vámi taky trochu podělit. Ať z toho taky něco máte, no ne? Takže tohle je můj deníček nebo chcete-li blog (fuj to je ošklivý slovo).

Jo a nezapomeňte se přihlásit  o novinky! Pak vám neuteče žádný nový štěk ani nová lumpárna, v zásobě jich mám pořád dost a dost.

Vaše Hyena 🙂

P.S.:  taky mi může drápat na hyena@hyenaskvrnita.cz

P.S.#2:  jo a nějaké další povídání jak to vlastně bylo je ještě tady