Minulý víkend jsme zahájili naší letošní sezónu výletů s Hyenou po vlastech českých prvním zimním výletem a to v Českém ráji kolem Hrubé Skály. Tento další víkend jsme neusnuli na vavřínech jak by se mohlo zdát a navazujeme dalším výletem, také nedaleko Prahy, tentokrát po trase bývalých Svatojánských proudů za údolní nádrží Slapy. Výchozím bodem jsou pro nás Třebenice, kde necháváme auto hned pod údolní hrází a vyrážíme po zelené značce trasou naučné stezky Svatojánské proudy směr Štěchovice.
Přivítalo nás mrazivé ráno, venkovní teplota -6°C, ale sluníčko se naštěstí také mohutně snaží tak tento výlet snad přežijeme bez úhony. Oproti minulému týdnu přibyly do výbavy rukavice a teplá čepice.
Začátek cesty je téměř idylický, zmrzlá polňačka nás protahuje kolem vcelku luxusních chat na kraji cesty, ale zdání klame. Stačí ujít pár stovek metrů a čím je blíže konec široké cesty pro auta tím ubývá cihel, betonu a červených tašek na střechách místních chat a přibývá materiálu „co les dal a chata snesla“. Pak najednou cesta končí úplně a dále se všichni již dostávají pouze po svých. Chatky kolem řeky konečně začínají mít ráz trampských útulen, přibývá dřeva na teráskách, kamenů z místních zdrojů a chatky jsou na čím dát tím divočejších místech.
Cestička je také čím dál tím užší a vede nás jednou do kopce, aby za další zatáčkou nás vrhla opět dolů k řece. Tento úsek začínající těsně za Třebenicemi je právě tou prapůvodní částí Svatojánských proudů. Tam, kde dneska stojí přehradní hráz byly prapůvodně dvě skály zvané Sedlo tvořící divokou vltavskou peřej mezi nimi. Tato divočina byla rájem prvních trampů a velkou překážkou při plavení dřeva vory do Prahy. Částečně byla tato skála odstřelena již v 17.století nicméně její zbytky tu zůstaly až do okamžiku budování přehrady. Na zbytku skály byl vztyčen Ferdinandův sloup pojmenovaný podle císaře, který úpravu nařídil. Poblíž sloupu byla následně vztyčena i socha sv. Jana Nepomuckého a tento patron pak dal celé oblasti její současný název – Svatojánské proudy.
S ohledem na stavbu vodního díla byl pak sloup přesunut na skálu blíže hrázi, stejně tak socha sv. Jana Nepomuckého, která by se nacházela již pod hladinou řeky.
My ale pokračujeme dále. Pod Třebenickou oborou, která je vlevo kdesi vysoko nad námi se otevírají výhledy na meandr řeky pod kopcem U Žebrákovských a pomalu míříme pod nejznámější vyhlídku na oblouk řeky která tu je. Z našeho pohledu pěších po úzké pěšině nad řekou oblouk nevypadá tak monstrózně, ale pohled z výšky vyhlídky Máj, která se tyčí vpravo na druhém břehu řeky vysoko nad námi je impozantní. Původní řeka teče nyní někde 40m hluboko pod námi a kdybychom stejnou cestou šli před 70-ti lety byli bychom nyní vysoko nad peřejemi řeky. Nová hladina řeky je ale nějaké 3m pod námi takže závrať určitě nehrozí.
Skály na druhé straně řeky jsou vysoké a před zatopením musely být ještě vyšší. Hyena trochu zlobí. Na volno jí pustit nemůžeme, neboť by vymetla všechny dvorky u místních srubů, strhla ze svahu pár kamenů a vzhledem k úzké pěšině a strmé hraně cesty by trubice určitě při své divokosti skončila dole ve vodě. Takže klasika, pružné vodítko cvaknuté k pásku a má holka své cca 3 m volnosti a my kontrolu. U exponovanějších míst, která nás teprve čekají jí stejně budu muset ještě korigovat.
Ještě než se vztyčí Máj nad námi a my obkroužíme ten krásný oblouk cesty pod vyhlídkou čeká nás ten nejdivočejší úsek celé naší dnešní cesty. Exponované úzké pěšinky vytesané ve skalách nad řekou s několika zastávkami a vyhlídkami a také několik tunelů, kterými musíme projít, abychom se dostali dále. Některé cestičky mají jen pár desítek centimetrů, někde je přímo několikametrový prudký sráz k řece a občas také pěšinu doplňuje několik zábradlí a řetězů. To pro ty co mají trochu závrať. Nebýt to v Čechách a kousek za Prahou někdo by mohl zcela správně říci, že je to spíše stezka nad nějakým alpským jezerem.
V malé skalní průrvě chvilku odpočíváme a kocháme se výhledy. I Hyenu jsme na chvilku přesvědčili, aby přestala divočit a chvilku čekala. Čeká nás asi 100m cesty z jedné strany ohraničené vysokými skalami a z druhé zábradlím. Prostě divočina jak má být. Cesta je zmrzlá, na některých místech jsou zamrzlé ledové kaluže. Takže opatrně dále.
Opět šplháme chvilku nahoru, abychom mohli hned zase spadnout dolů. Zimní sluníčko se snaží seč může a prosvětluje jinak temná zákoutí skal. Hladina řeky se leskne dole pod námi a odráží temnou modř zimní oblohy. Těsně před Bílými skalami se skalní stezka naposledy ještě rozšiřuje do několika krásných vyhlídek na řeku a skály a divočina pomalu končí. Opět se vracíme na naši známou zmrzlou pěšinu vedoucí lesem obloukem pod Májem.
Skal pomalu ubývá, alespoň na naší straně břehu, naproti přes řeku je ale pořád stejná nepřístupná divočina. Ostroh Kopaniny je zarostlý buky a duby a pomalu padáme dolů k trampské osadě Ztracená naděje neboli Ztracenka. Nedivím se, že si trampové vybrali tento úsek řeky. Na druhé straně jsou vysoké skály a v průrvě mezi nimi nepřístupné Krňanské vodopády a také Smetanova vyhlídka. Řeka tady dělá „ostrou levou“ a důstojně obtéká malý poloostrov Mravenčí skály, jenž je pietním trampským místem.
Ztracenka je jednou z nejstarších osad u nás založených. Počátky sahají až d roku 1919. Název osady si tehdejší osadníci zvolili podle tehdy promítané němé filmové kovbojky The Valey of Lost Hope – Údolí ztracené naděje. Mezi nejznámější osadníky patřil trampský textař a skladatel Jarka Mottl, který zde prožil 61 let. Původní osada byla mnohem níže ale po zatopení kaskády se přestěhovala výše na své současné místo.
Míjíme Ztracenku a blížíme se pomalu k naší odbočce na červenou značku, která nás bude vracet zpátky do Třebenic. Divočina se pomalu uklidňuje i cesta je tu širší a rovnější. Pod Kobylí dráhou ještě míjíme naši poslední vyhlídku a v dáli již vystupuje z vody hráz přečerpávací vodní elektrárny Štěchovice. Až k ní ale nepůjdeme. Za posledními chatkami u rozcestí Nad přehradu stoupáme po červené značce nahoru do lesa.
Tato červená značka není úplně klasickou červenou značkou, jak by se mohlo zdát. Cesta, po které jdeme je původní 1. značenou turistickou stezkou KČT na našem území. A současná je její replikou. Tato trasa byla vyznačena již v roce 1889 daleko před tím, než vznikla stezka nad řekou, po které jsme šli. Vzhledem k tomu, že se jedná o repliku i značení není úplně standardní. Malé turistické značky jsou zde nahrazeny velkými červeno-bílými čtverci o výšce 14 cm.
Cesta vede starým lesem a přes zmrzlé louky. Hyena pořád na vodítku křižuje cestu sem a tam, aby jí neunikla žádná stopa. Stromy jsou namrzlé a louku pokrývá pás jinovatky tam, kde dnešní sluníčko ještě nedosvítilo. Mezi větvemi stromů se paprsky mohutně snaží, ale nemají tu správnou letní sílu. Opět se na chvilku vracíme k rukavicím a čepicím. Po louce dostoupáme až na rozcestí Kolna, kde je i velká informační tabule a altánek. Náš starý známý horký čaj s medem nás dokonale rozehřívá na další cestu. I Hyena se chová způsobně a tak dostává nějaké odměny.
Balíme batoh a Hyenu a po staré lesní asfaltce míříme pomalu směr Třebenice, které už nejsou daleko. Cesta je z kopce dolů a tak pěkně ubíhá. Na začátku vesnice je Hospoda u Taterů, takový luxusnější bufet s dřevěnou terasou a výhledem do údolí. Když tady putujeme v létě vždy se na nějaké občerstvení zastavíme. Teď je ale leden a hospoda má zavřeno.
Třebenicemi rychle probíháme a netrvá dlouho, míjíme poslední domy a opravnu lodí a po starých schodech padáme zpátky dolů k Ferdinandovu sloupu u řeky. Posledních pár kroků k autu, poslední pokochání a promrzlí ale spokojení z vydařeného výletu nasedáme do auta a vracíme se zpátky domů. Elisa na zadním sedadle vytuhuje hned a až do Prahy spokojeně pochrupuje. Myslím, že dnes s ní už nic nebude. Jakmile doma rozmrzne úplně tak rychle vytuhne.
[envira-gallery id=“2157″]
Petr – smečkočlen 🙂
Komentáře jsou uzavřeny.