Sobotní ranní počasí tehdy moc nelákalo k velkým procházkám, ale co se dá dělat. Celou noc pršelo. Vstali jsme relativně brzo (na sobotu) a ani Hyeně se z pelechu moc nechtělo. A nebudu lhát, nám taky ne. Vyběhli jsme tedy před barák na rychlé ranní vyvenčení. Zmoklí jsme se vrátili asi po 15 min. Sotva jsme trochu uschli koukám z okna, že se venku prohánějí naši dva „kámoši“. Odrostlejší štěně vlčáka a náš kamarád z domu, také velký pesan, jak jinak. S Hyenou na sebe nedají dopustit a když se potkají v přízemí u výtahů je to vždycky tak velké vítání, že je půlka procházky v čudu už na začátku.
Venku liduprázdno, prší, nikde ani noha. Soudím, že ohaří energii je nutno vybít správným směrem a takové 10 min běhání, tahání o klacek a soupeření, kdo koho zválcuje více na mokré trávě se stejně velkýma a vyběhání potřebnýma pesanama by mohlo být víc jak prima. Takový vylítaný začátek dne je dobrým startem, jak trochu upustit páru. Odpoledne už pršet nemá a tak se nám zadaří pak i odpolední delší procházka. Super. Balíme mokré vodítku, pytlík s odměnami na přivolání a znovu razíme do deště. Sotva vyjdeme z domu Hyena už zmerčí mokrou urousanou tlupu, co se zrovna tahá o klacek a běhá kolem keřů u domu. Rozhlížím se, neboť většinou z důvodu velkého provozu pěších po chodníku kolem Hyena tady na tomto plácku moc neběhá. Riziko srážky s někým na chodníku je velké a proto se raději chodíme vyběhat jinam.
Ale je sobotní ráno, po deváté hodině a venku kromě nás nikdo není. Hustě prší. Chodníky jsou liduprázdné, kdo by taky v tomto počasí toužil po zmoknutí. Asi všichni ještě dospávají v peřinách. Riziko se tedy rovná nule. Přejdeme tedy malé parkoviště před domem a vypouštím natěšenou Hyenu do mokrého zmítajícího se klubka. Šum v klubku na chvíli zesiluje jak zmerčili přibíhající Hyenu.
Tahají se chvilku o klacek, chvilku ho má jeden pak druhý, chvilku nikdo. Neběhají daleko, drží se společně na travnatém plácku před sousedním domem asi tak 40x40m, z jedné strany ohraničený plotem a stromy, z druhé chodníkem a parkovištěm. Lítají jak blázni, přeskakují se a Hyena jako nejmenší z klubka je víc na zemi než na tlapách, ale statečně sekunduje ostatním. Brzdí zásadně hřbetem a to dlouhým skluzem po mokré trávě. Pak je přetahování o klacek přestává bavit a lov na jednoho vybraného jedince je taky prima hra. Honí se společně v kruhu. Na chvilku nám mizejí za nízkými keři na sousedním travnatém plácku. Pořád nikde nikdo v dohledu.
… a pak se TO stalo. Stalo se přesně TO, co jsem nechtěl, aby se někdy stalo a dělal jsem vždycky všechno proto, aby se TO nikdy nestalo. Je to přesně ten okamžik, který si žádný majitel psa nechce připustit, ani na zlomek vteřiny že by se to mohlo stát, neboť jenom ta myšlenka na TO vyvolává úzkostné stavy.
… stalo přesně TO, co se stát nikdy nemělo a co se prostě stát ani NIKDY nesmí!
Až do teď.
Psi nám na vteřinu zmizeli za keřem a v ten stejný okamžik se za druhým sousedním keřem vynořila rodinka s dvěma dětmi, které tlačily kola a krátili si cestu přes trávu na chodník. Co čert nechtěl, naprosto absurdní náhoda v absurdní čas na liduprázdném place. Klubko psů zrovna dokončovalo oblouk za těmito keři. Hyena, jak byla napružená z hry na stíhanou zmerčila chlapečka, asi tak pětiletého a rozhodla se, že se s ním o svojí radost taky trochu podělí. I když ví, že to dělat nemá tak se o něj opřela tlapama a koukali se asi tak setinu vteřiny na sebe z očí do očí. Chlapeček to pochopitelně neustál, není se také co divit, Hyena má už 24 kilo a poroučel se po zádech do trávy.
Ve mně hrklo a to dost pořádně. Chlapeček na zemi brečel a to dost nahlas. Rozhýbal jsem ztuhlé nohy z šoku a společně jsme všechny psy přivolali a odchytili. Nadávající otec a brečící chlapeček byli od nás asi 30 m. Snad se nic nestalo, co jsem postřehl si jenom sednul prudce na zadek do trávy. Co teď. Když tam dojdu se psem na vodítku se omluvit bude šok kluka ještě větší, uvázat jí nemám kam. Patová situace. Omlouvám se alespoň na dálku. Zklidňujeme psy. Ještě jednou signalizuju rukama na dálku omluvu a čekáme jestli se zvedne z trávy a přestane brečet. Brečel ještě asi minutu, pak se zvedá a společně odcházejí. Všem se nám ulevilo. A to hodně.
Nakonec to dopadlo přeci jenom dobře. Noční můra všech majitelů psů. Poražené dítě nebo důchodce. Čekal jsem, že na to jednou dojde, ale někde v hluboko ve mě něco říkalo … ne, neboj, to se nikdy nestane. Racionální já ale obracelo … houby, uvidíš, jednou se to stane, čekej a tak jsem trochu v tom čekání časem otupěl. Moje chyba. Co na to říci. Omluva nestačí, vím, prostě tohle se stát už NIKDY NESMÍ a doufám že i NESTANE. Neodpustitelné.
Přesto všechno se ještě jednou aspoň takto virtuálně a na dálku klukovi omlouvám. Hyena to opravdu nemyslela zle, děti má ráda. Jenom se chtěla podělit o tu všechnu radost co v ní ten den byla. Projevování radosti z čehokoli je její oblíbená činnost. Tak se ne ní už nezlob. Uděláme všechno proto, aby se to už nestalo. Na to skákání se zaměříme a budeme trpělivě odnaučovat. Slibujeme! Uff.
Naštěstí každé dopoledne úderem 12 hodiny skončí a odpoledne bylo již úplně o něčem jiném. Abychom trochu unikli z městského světa a rizik s tím spojených vyrazili jsme za město. Na krátký výlet abychom trochu odpustili té přebytečné páry. V lese se toho naštěstí nemůže moc stát.
Výlet kolem Sychrovského potoka stezkou Karla Čapka je pak tady.
Petr – smečkočlen 🙂
Jedna odpověď na “O jednom nepovedeném sobotním ránu a vydařené odpolední procházce”