Jarní výlety všichni milujeme. Hyena obzvlášť. Je už dávno po zimě, příroda se probouzí, ale není ještě úplně nastartovaná na léto. Sluníčko se mohutně snaží i když mu to ještě taky úplně nejde a ty výlety jsou takové nějaké hezčí či co. Na Kokořínsku jsme s Hyenou už byli, ale je to už tak dávno, že si to ani nepamatujeme. Takže padlo rozhodnutí, že se sem opět vypravíme. Takový malý výlet jistě nikoho nezabije a okolí tajemné Housky máme rádi. Tak proč ne. Tentokráte to ale vezmeme nějakou delší okružní trasou.
Hodina cesty z Prahy a smykem brzdíme u rybníka za Olešnem ve staré vyschlé strouze u cesty. Stejný nápad jako my mělo už několik lidí před námi a ta naše auto je poslední v řadě. Bude nás čekat vcelku příjemná cesta po červené do kopečka kolem Uhelného vrchu a Drnclíku až na Housku kde dáme pauzu a pak po zelené přes Zkamenělý zámek směr Konrádov zpět.
[mapsmarker marker=“36″]
Dopolední sluníčko se snaží seč může a příjemná polňačka mezi poli a lesem ubíhá snad sama. Hyenu bohužel zatím pustit nemůžeme, neboť před námi jsou v dálce ohrady pro koně a ohradníky. Dostala oblíbené pružné vodítko a jako zkušený tahač se snaží zrychlovat naše tempo. Před námi je farma Laka, kde uhýbáme doleva. Je to taková samota na konci světa nicméně je v krásném a romantickém prostředí pastvin a skal. Podle všeho je to koňská farma a ty pobíhají kolem naší cesty. Nevím proč, ale Hyenu koně nikdy nebraly a nezajímaly. Ohrady tedy míjíme a dlouhým esíčkem stoupáme mezi starými stromy dále.
Cesta je po deštích rozbitá, ale naštěstí tu nejsou žádné kaluže. Prudký ale krátký kopeček najednou končí, aby po pár desítkách metrů cesty přes louku opět zkoušel naše kolena. Přístřešek pod Drnclíkem míjíme bez povšimnutí. Přecházíme zelenou značku abychom táhlým obloukem s výhledy do mělkého údolí pokračovali dál po červené.
Před námi se najednou otevírá louka sevřená z jedné strany lesem a z druhé strany zarostlou roklí. Asi v polovině louky pod stromy je malá kaplička. Z dálky vypadá jako takový malý maják. Z blízka je ale malá a pod stříškou se schovávají čtyři malované obrázky.
Louka je naprosto ideální a tak Hyena dostává volno a startuje do dáli. Chvilku si házíme, chvilku aportujeme. Je krásně tak ať chvilku běhá. Pak se z lesa nad námi noří nějací turisté se psem a tak Hyenu opět odchytávám a pokračujeme dále. Široká lesní cesta se kroutí pod Špičákem a malé vyhlídky do zalesněného údolíčka na chvilku odpočíváme. Až na dva cyklisty a jeden pár na procházce jsme tu naprosto sami.
Mezi stromy probleskuje polední sluníčko, koruny stromů se tiše klátí nad našimi hlavami a nám je příjemně. Hyenu už trochu sluníčko unavilo a tak už není takový tahoun jako před chvílí. Netrvá to dlouho a opět vycházíme z lesa.
Už jsme skoro u parkoviště pod Houskou. Na malé louce pod Lipovým vrchem je před námi pod košatou starou lípou opět kaplička, tentokráte ale větší a honosnější a dokonale sem celá ta krásná scenérie zapadá. Být tu lavička je to dokonalé místo pro odpolední posezení.
Pár kroků a je tu stará asfaltka kolem stavení pod Houskou. Lidí za tu chvilku mohutně přibylo a všichni většinou míří nahoru k Housce. Netrvá to dlouho a za posledním stavením už její střecha vykukuje nad stromy. Když přijdeme blíž jsme trochu (hodně) zklamaní. Tak nějak jsme počítali s tím, že nádvoří už bude otevřené a stánky s dobrotami funkční. Bohužel jsme tu o týden dříve jak následně zjišťujeme. Pivko ani klobáska se tak bohužel nekoná. Na nádvoří je čilý stavební ruch a mohutně se finišuje, aby mohlo být příští víkend otevřeno. Škoda, minimálně na to pivko jsem se opravdu celou cestu těšil 😐 .
No nevadí. K hradu přichází čím dál tím víc lidí co stejně jako my nečetli web hradu a tak jsou stejně zklamáni jako my. Kolem křížku u hradu proběhneme rychle ještě na vyhlídku za jeskyní na kopci. Slibuje výhled až kamsi na Říp ale přestože dnes sluníčko svítí přes opar není Říp bohužel vidět.
Musíme se tedy těch pár metrů vrátit ke hradu a po staré příjezdové cestě ke hradu tentokráte k naší radosti z kopce naše dnešní cesta vesele pokračuje dále. Serpentýny se kroutí tu doleva, tu doprava, s každou zatáčkou si ale někdo dal tu práci a je poctivě poskládaná ze starých kamenů. Starou zámeckou cestou klesáme rychle pod skály Mlýnského vrchu. Staré duby a buky kolem cesty vlní v odpoledním vánku tiše korunami a někde z houští se ozývá bažant. Tady uděláme odbočku a takovou malou zkratku. Lesňačka nás táhne dále do lesa z kterého jako mohutné pylony vystupují skály Tuboh a Konrád. Aby těch jmen nebylo málo tak kdesi pod námi je ještě Golem a Rabi Lów. Postě magická cesta, to je bez debat.
Po asi 200 metrech narážíme opět na zelenou značku. Dáváme se doprava z kopce dolů. Netrvá to moc dlouho a jsme u Zkamenělého zámku. Z dáli je to jenom nezajímavá skála ale sotva přijdeme blíže je pohled o mnoho zajímavější. Hyena jako by tušila táhne na malý palouček pod skálami. Je tu malé ohniště a támhle pod převisem je vyskládáné i nějaké dřevo na otop. Od paloučku je krásný výhled přes malé skalky dolů do údolí.
Hyena vytahuje z pečlivě vyskládané hromady dřeva kládu, samozřejmě tu, co je až úplně vespod. „Hele kočičko, ty tu nějak hospodaříš!“ kárám ji. „To dřevo není tvoje a kdo to bude uklízet?“ . Hyena nedbá napomenutí a dál okusuje ukořistěnou kládu. „Tohle mi nedělej“ říkám a koukám na holku s větším psem co zrovna přišli ke skalám. Pes způsobně vyklusává s paničkou. Pak ale zaregistruje Hyenu a žene se k nám. „Hele, jestli mi chceš vzít ten klacek tak máš smůlu“ ignoruje ho apaticky Hyena, „Najdi si svůj!“ a dál se věnuje jemné truhlářské práci na opracovávání klacku. Pec vidíc nezájem pokračuje s paničkou dále.
Na kraji skal jsou do úbočí vytesány schody. Cesta tedy vede nahoru. Nechávám Hyenu při její odborné práci s klackem a lezu nahoru. Pár kroků po úzké vytesané stezce, přelézt pár balvanů a jsem nahoře. Temeno skále je ploché. Je vidět, že tu kdysi hodně dávno něco stálo, ve skále je vytesaná velká klenutá komora, kde je další ohniště, ve skále jsou i díry po trámech a támhle vlevo je dokonce jakýsi sklep či sklad vytesaný do pískovce. Také je vidět, že skály nahoře kdysi spojovali dřevěné můstky či palisáda. Stopy po trámech jsou pořád zřetelné.
Mineme další přístřešek u cesty a starou úvozovou cestou kolem skal klesáme dolů. Musím říci, že tento asi 200 m úsek je možná nejhezčí částí naší dnešní cesty. Mezi stromy je vidět dolů do hluboké rokle vlevo a všude kolem jsou skály. Přeběhneme malou ale hezkou loučku mohutně rozrytou divočáky a vítá nás několik roubených chalup na kraji lesa. Všechny jsou kouzelné. Černobílé pruhování s kamennými zítkami, kytkami pod okny, obklopeny malými zahrádkami, vzadu za chalupou stará terasa a támhle vzadu je ve vysoké skále nad chalupou vytesaný i sklep. Nádhera. U poslední chalupy zahýbáme vlevo ke Konrádovské studánce.
Kamenná studánka s dřevěnými vraty slibuje dle informační cedule výbornou vodu. Nu což, vyzkoušíme. Není špatná. Hyena se mezitím také osvěžuje v blízkém potoce. Po zelené značce přicházíme do Konrádova.
Co dále? Říkáme si. Buď můžeme jít kousek po silnici zpátky a budeme hned u auta. Je ale brzké odpoledne a je škoda se už vracet, když je tak pěkně. Co si ještě výlet trochu prodloužit? Tak jo, rychle se rozhodujeme a místo doleva po silnici míříme přes Konrádov dále doprava. Za studánkou u Hynků se dáváme opět na naši známou zelenou značku. Ta nás táhne hlouběji do lesa. Ten ale rychle končí velkou loukou. Na konci louky jsou vztyčené indiánské totemy a také ohniště. Osada Údolí bílých skal, čteme na ceduli. Romantické údolíčko mezi skálami objevili tedy trampové. Není se čemu divit, je tu opravdu nádherně. Procházíme kolem studánky a úzkým kaňonem mezi skálami.
Po několika desítkách metrů narazíme na křižovatku se žlutou. Tady to už známe. Po této žluté jsme už kdysi šli ale opačným směrem dále do bludiště skal ke Kamennému úlu. To už je ale hoodně dávno. Stará úvozová cesta místy vytesaná a místy koly formanských povozů vybroušená do skály nás brzo vyvádí z lesa. Míjíme opět naše staré známé ohrady a pastviny a před námi je opravdu ale opravdu (jestli si dobře pamatuji) malebná vesnička s mnoha kamennými a roubenými domy jakoby nahodile rozházenými po krajině. Olešno. Pár domů, nic víc nic míň. Ale moc pěkné. Celou cestu lemují staré stromy a kříž u cesty na rozcestí.
Podle mapy bychom mohli tady u křížku zkratkou uhnout k autu. Cesta ale končí zavřenými vraty a čímsi soukromým pozemkem. No nic, půjdeme tedy dále po cestě. Pár zatáček po křivolaké dlážděné cestě a jsme na hlavní silnici. K autu je to jenom několik kroků. Auta, co parkovala s námi jsou pryč. Jsme tu dnes úplně poslední. Sluníčko pořád ještě svítí a dokonce i hřeje a to přes pozdní odpoledne. Stromy se zrcadlí na hladině rybníka a jejich stíny se pomalu protahují.
Nasedáme a vracíme se domů. Tak čau, Kokořínsko a někdy příště ….
Petr – smečkočlen ?
[envira-gallery id=“2304″]
Komentáře jsou uzavřeny.