Letošní jaro je kouzelné. Je to už pomalu pravidlem, že co víkend to slunečná nádhera. Ani ten poslední březnový nebyl vyjímkou. Byla by velká škoda sedět doma a tak jsme opět vyrazili na trek. Směr byl tentokrát jiný, oblast také a navíc je to kousek za Prahou. Okolí Srbska, Karlštejnska a Svatého Jana pod Skalou máme prochozené dokonale. Vyrážíme sem několikrát za rok a vždy je tu krásně. Tentokrát ale zkoušíme druhou stranu řeky, kde to tak dokonale neznáme, pominu-li že od Srbska sem náš zrak tak nějak vždycky přes řeku sklouzne. Cílem je Korno a Tetín. A mezi Kornem a Tetínem leží rezervace Koda. Okruh máme naplánovaný, vyrážíme.
Cesta nám zabere slabých 40 minut což je paráda. V Řevnicích nás trochu zdrží objížďka ale ne o moc. Za Kornem necháváme auto u křížku na polní cestě, na odbočce na modrou. Opět, stejně jako minulý víkend tu nejsme první turisti. Už tady parkují 3 jiná auta.
[mapsmarker marker=“37″]
Hyenu vypouštíme do prostoru. Polní cesta je široká a vede mezi pěknými loukami. Zabere nám jenom chviličku, než dorazíme k lesu. Hyenu necháme chvilku vyběhat na louce a vzhledem k tomu, že slunce se začíná rozjíždět tak se odsvlékáme. Pěkná rovná cesta pokračuje i dále lesem. Ujdeme pár kroků a už je tu první odbočka k jeskyni Koda. Jeskyní je tu v okolí opravdu hodně. Škoda jen, že nejsou všechny přístupné. Jsme ale v Českém krasu a tak se není čemu divit.
Jeskyně není moc velká ani hluboká. Je v takovém příkřejším srázu lesa dolů do údolí. Vyndavám sice baterku, ale jeskyně má asi 17 m a tak je vidět až na konec. Stěny jsou místy pomalované novodobějšími obrázky pouze asi v polovině jeskyně je obrázek hnědého býka s nějakou postavou, asi lovce a jeví se tady skoro jako nepatřičný. Dílko je ze všech obrázků nejpovedenější a do jeskyně tak nějak patří. Skoro jako by ho namaloval pravěký lovec. Jinak je úplně prázdná. Před vstupem kvetou modré a fialové kytky a celý svah dolů do údolí je jimi porostlý.
U jeskyně se mnoho nezdržujeme a spěcháme dále. Pěkná rovná cesta lesem se na posledních asi 20 m mění na kamenitou oranici. Skáčeme po kamenech , Hyena je pilně obíhá a najednou jsme u malého pomníčku z války. Kamenná deska říká, že tady byl zastřelen na konci války opilými ruskými vojáky mladý hajný, když bránil svoji rodinu. Jaký to paradox. Bývalou hájenku obcházíme takovým malým obloukem ke skalám u dolního rozcestí.
Kamenný dům, kdysi možná mlýn, před ním zarostlé jezírko a staré stromy. Opět jedna s kouzelných scenérií. Do jezírka ústí trubkou pramen Koda. Prý je to jeden z nejsilnějších pramenů v oblasti a podle hukotu vody to si bude pravda. Na informační tabule u pramene je pár starých fotek z objevení jeskyně s pramenem. Chvilku se ještě kocháme a po žluté pokračujeme směr Údolí děsu.
U posledních chat v lese odbočujeme vlevo a skoro to vypadá, že jdeme někomu kolem chaty přes pozemek. Ještě že jsou chaty prázdné. Úzká pěšinka nás vede mezi malými domky a chatami a kolem kraje lesa do údolí. Před námi se tyčí několik bílých skal. Údolí děsu není vůbec tak děsné jak by se mohlo zdát. Kolem potoka má vést cestička, ale my ji nenalézáme a tak se musíme kousek vrátit zpět. Podle mapy by měla bát u potoka je ale nějakých 15 m nad ním.
Stezka nás dovede až k malé dřevěné lávce přes otok. Kodský potok tady vytváří scenérii, kterou by jste nečekali. Jsme také překvapeni. Hyena se ale nekochá, a rekognoskuje každou louži a každé jezírko co tu je. Potok je krasový a voda obsahuje mnoho vápníku. Ten se usazuje v takových malých hrázkách a tvoří tak jakési peřeje či kaskády, které jsou navíc porostlé zeleným mechem. Vypadá to, jako by potok meandroval a voda se líně převalovala jezírky zleva doprava. Opravdu moc hezké, škoda že na fotkách to tak nejde úplně dokonale zachytit. Vápenec je ale hodně měkký a rozpadá se. Říká se mu pěnovec. Proto pěnovcové kaskády.
Opouštíme kaskády a kolem potoka se vracíme na žlutou. Vápenec se usazuje i tady, koryto potoka je tedy jak vymleté ve skále. Jsou to ale pouze usazeniny. Na křižovatce s modrou pokračujeme doprava do kopce. Je to přes vrstevnice a tak dýcháme jak parní vlak. Kopec se ale lomí do příjemné roviny a co chvíli, míjíme krásné rovné lesní cesty. Kdybychom chtěli je to úniková varianta, jak si cestu zkrátit.
My ale nechceme, naopak, rozhodujeme se, že dojdeme až do Tetína. Už to není daleko. Přeběhneme malou louku u vesnice, pár kroků mezi vilkami a jsme opět u potoka. Pod obecním úřadem na druhé straně objevujeme příjemnou vinárnu s občerstvením. Nedá se odolat a tak vstupujeme. Jsme tu sami a tak se nás ujímá příjemný pán. Objednáváme víno, chlebík s tvarohovou pomazánkou a několik zelňáků. Pán ochotně vysvětluje, co je v Tetíně nového a když mu sdělíme, že jsme tu poprvé nadšeně vysvětluje kam bychom se měli určitě podívat a co dozajista nevynechat.
Víno i vinný střik je výborný, zelňáky exelentní. Hyena je už lehce unavená, spokojeně leží pod stolem a neotravuje ani netropí cirkus, jak je jejím dobrým zvykem v restauracích. Až jsme překvapeni, jak je hodná. Kilometry v tlapách a teplo holt dělá zázraky. Za odměnu dostává jeden zelňák.
Od vinárny vyběhneme malý kopeček na náves a kolem kostela Pany Marie a sv. Kateřiny dojdeme pomalu i ke sv. Janu Nepomuckému. Kostel stojí na hraně kopce a hned za kostelní zdí je prudký skalnatý sráz k řece. Před kostelem i za ním je několik laviček. Neodoláme a na chvilku sedáme. Je tu nádherný výhled. Vlevo vidíme přes řeku ke statku U Vondráků kudy chodíme, když jdeme od Srbska a je vidět i první domy Berouna, pravý výhled je ještě hezčí. Přes tetínské skály vidíme lomy kolem Alkazaru, Materhorn a Homoli a je možné dohlédnout až k Srbsku. Řeka zde tvoří velký oblouk a uprostřed je jako plující loď zelený ostrov.
Po celé druhé straně řeky vede cyklostezka. Hned za Srbskem se noří pod vysoké stěny Srbských skal, aby udělala oblouček pod Alkazarem a narovnala svoji cestu k Berounu. Skály za Srbskem jsou vyhledáváné lezci a vede tu mnoho lezeckých cest.
My ale obejdeme kostel sv.Jana Nepomuckého a naším dalším cílem bude zřícenina hradu Tetín na konci skalnatého ostrohu nad Berounkou. Z hradu toho mnoho nezůstalo, v podstatě pouze jedna jediná polorozbořená stěna. Skála končí vyhlídkou s několika lavičkami. Pod námi je Tetín a kolem dokola moc pěkný panoramatický výhled do krajiny Českého krasu. Právě pod námi projíždí s hvízdnutím vlak od Berouna.
Pod námi vpravo je hluboké skalnaté údolí s jeskyní a tetínským vodopádem. Od vyhlídky se dá v pohodě dolů úzkou cestičkou seběhnout. Tetínský vodopád je ale suchý. Traduje se historka, když se rekonstruoval tok Tetínského potoka nad vesnicí a dělali se stavební úpravy, tak stavitelé odstřelili kus skály u potoka. V ten okamžik se potok zničehonic během několika minut ztratil kdesi v podzemí a celé jeho koryto je nyní suché. Možná se propadl strop nějaké jeskyně, nebo teče nyní skalní průrvou rovnou do řeky. Kdo ví. Náprava prý již není možná. Když není voda, není ani vodopád. Škoda.
Obejdeme Hradní ulicí zpátky náves s kostelem a naší starou známou cestou se vracíme zpátky. U Kodského polesí z modré odbočujeme vpravo na zelenou. Cesta lesem už je víceméně takovou rutinou. U louky pod Děkanským lesem naši zelenou opouštíme. Zelená by nás dovedla až do Tobolky a tam nechceme. Ty vesnice tu stejně mají zajímavá jména, že?
Volíme tedy zkratku zpátky na křížení s modrou. Lesní cesta se líně vine krajem lesa pod vysokými stromy. Co 100 míjíme posed. Divočáků tu asi bude hodně, louky okolo jsou celé rozryté. Hyena je tedy opět zpátky na vodítku. Odpolední sluníčko praží do jarních luk, koruny stromů nad našimi hlavami šumí a tu a tam se ozve nějaký pták. Prostě klídek a pohodička. Hyena si klidně vyklusává po cestě a sluníčko pořád ještě hřeje.
Netrvá to dlouho a jsme zpátky na modré. Opět míjíme pomníček i bývalou hájovnu a stoupáme nahoru ke Kodské jeskyni. Všude okolo kvetou v lese kolem cesty modře, fialově a růžové kytky. Stromy už se obalují pomalu pupeny a tu a tam místy probleskne i jedovatě zelená nějakého mechu nebo kapradí
Přeskočíme padlý strom na cestě, zamáváme odbočce k jeskyni a s Hyenou v čele vycházíme z lesa na naši známou louku, kde před nějakými dvěma hodinami čile pobíhala. To ještě měla sil na rozdávání. Prosluněnou louku přeběhneme rychle. Pod stromy u křížku už čeká naše auto.
Všechna ostatní auta už jsou pryč, jsme tu dneska úplně poslední. Už to bývá skoro pravidlem.
Víno ve vinárně u pána nám chutnalo tak, že si cestu autem domů ještě prodlužujeme do Tetína a pár litříků si odvážíme domů. Večer při skleničce tak budeme u vína vzpomínat jaký to byl dnes krásný a povedený den.
Petr – smečkočlen ?
[envira-gallery id=“2329″]